Úryvek z knihy pohodek:

ke dni Zrození Sluníčka

Jedno krásné sluníčko zabloudilo maličko. Ztratilo se za mráčky, zapletlo se s vojáčky  Pohaslý byl jeho svit, i přesto, že veselé se zdálo být.

Když se slunce zrodilo, zvesela si plulo po nebi. Bylo malé, čiperné, velký neposeda. Na jednom místě nevydrželo. Hned bylo tam a zase tady, vyhledávalo stále pohyb a zábavu. Milovalo stav beztíže a tím chtělo stále být.

Jednou mu vešel do cesty mrak zapomnění. Slunce se u něj zastavilo a najednou nic nevidělo. Zapomnělo na to, že je velké zlato a na nebi má být.

Mrak se na něho podíval a řekl mu: „Hledáš zábavu? Sejdi dolů za lidmi, tam jí spoustu budeš mít.“

Slunce mraku uvěřilo a sešlo dolů. Potkávalo lidičky, kteří mu místo nebeské písničky říkali: „Ty jsi moc maličký, s tebou já nic nechci mít.“

A tak sluníčko místo zábavy poznávalo bolest, a čím je, tíhu na hrudi mít. Dusilo se lidskou zemí, která mu v pohybu bránila. Poznalo, že mu mrak zalhal, aby měl nebe pro sebe, a nazpět do nebe chtělo jít.

,,Jakpak se do nebe opět dostanu? Jak nebeskou bránu naleznu?“

Jak tak nad tím přemýšlelo, potkalo člověka, kterého dříve nikdy nevidělo. Byl jiný, v barvě stromů, celý zelený. Jak ho sluníčko uvidělo, vydalo se k němu a zeptalo se:

,,Kdo jsi? Takového človíčka jsem tady ještě nepotkalo.“

Jsem ochránce a půjdu za to do nebe.

,,Do nebe? Ty víš, jak se dostat do nebe?“

Ano, svou silou a službou pro zemi.

,,Jak získám takovou sílu a službu, abych se také dostalo do nebe?“

Přidej se k nám.

A tak sluníčko začalo sloužit zemi a cvičilo své svaly. Stal se z něj velký silák a lidé se mu přestali smát, že je maličký. Po mnoha letech sloužení se zeptalo, kdy mu otevřou bránu, kterou se dostane do nebe.

Zelený ochránce se mu začal smát.

A tak sluníčko poznalo, že opět uvěřilo tomu, kdo ho oklamal. Začalo plakat. Jak mu slzy padaly a srdce bolelo, nevidělo, kam jde a vešlo do vody.

Když to voda uviděla, zeptala se ho: „Sluníčko, pročpak  tolik pláčeš?“

,,Nevím, jak se dostat domů. Sešlo jsem dolů na zemi, opustilo své nebe. Uvěřilo jsem lhářům, poznalo jen lidské trápení a ztratilo sebe. Vodo vodičko, tolik mne bolí srdíčko, chci zase své nebíčko.“

Vodička se na sluníčko krásně usmála, tak jako nikdy nikdo předtím. Sluníčkovi se hned rožehřálo srdíčko, začalo zářit a přestalo plakat.

„Sluníčko,“ povídá vodička, „teď si u mne spočni a ráno hned jak pocítíš, lehni si na mou vodní hladinu. Pomůžu ti.“

Sluníčko bylo tak šťastné, že potkalo vodičku. S ní cítilo velké blaho a začínal se mu vracet jeho jas. Celou dobu, co bylo u vody, nezamhouřilo oči a vyhlíželo světlo dne. Nemohlo se dočkat. Tak si lehlo na vodní hladinu, jak mu vodička řekla, a stal se zázrak.

Voda se celá rozzářila a z její hladiny se slunce odrazilo na nebe. Začalo se rozednívat a na zemi opět přišel bílý den zářícího slunce.

Sluníčko je zase šťastné a navěky jsou s vodou jednou krásou. Odráží se jeden v druhém. Jedním.

BÁSNIČKA POHODKY

SLUNCE A VODA

Sluníčko zahřívá vodičku

Nosí ji ve svém  srdíčku

Vodička chladí sluníčko

Má ho plné své srdíčko

Vodičko má milá, spanilá, tolik ses mi vždy líbila

Tys má královna a já tvůj král

Se sluníčkem u vody

U vody se sluncem

Navěky mi v objetí

Hrát si spolu, jak děti

MOUDRO POHODKY SLUNÍČKA

,,Nemůžeš si uvědomit sebe sama takového, jaký jsi, dokud se neutkáš s tím, kdo nejsi.“

Divoká řeka nese nás

Proudy rozpuštěných vlasů nesou naši pochopenou krásu

Šeptej mi zas tu Krásu Krás

Zchlaď můj žár sluneční

Zahřej mě a obejmi

Obejmi mě silně jak poprvé

Ohnivou vášní sluneční

Dívej se mi do očí Tvou Krásou

Mluv se mnou, zpívej

Tancuj a líbej Kráso Krás

 Zpečeť svou něhou blaho

Slunce a vody v nás

Divoká řeka nese nás

Proudy rozpuštěných vlasů nesou naši pochopenou krásu

Obejmi mě tak silně jak poprvé a zpívej

Zpívej naši píseň labutí

Chraň mě a líbej

Drž mě a vzývej

Tancuj se mnou tu Krásu Krás

Divoká řeka nese nás

Proudy rozpuštěných vlasů nesou naši pochopenou krásu

Krásu Krás nesoucí nás 

( z knihy Tanec slunce a vody )

Každý den žít svou krásu, svůj sen

Oblaků i země se dotýkaje

Žár slunce a moudrost vody Tě objímaje

Je necháváš být

A přesto oni, se o tebe stále zajímaje, ti chtějí tvou lásku za každou cenu vzít

Neb sami tu krásu nepoznaje, s maskami jen v boji umí žít

Ty šťasten a svobodný svým bytím, bezvrstvý, svém míru

Ta lehkost, volnost, vůně krásy, nedává jim spát,

brodícím se v soudech bahna spásy

Necháváš je být

Tou vůní laskavého smíru, dál jen žít

Vesmír, jež má sílu

( z knihy Svítání, Daggy) 

,,Nemůžeš si uvědomit sebe sama takového, jaký jsi, dokud se neutkáš s tím, kdo nejsi."

,,Chovat se k druhým láskyplně, neznamená dovolit jim všechno."

,,Hledáš nový svět? Přestaň jej hledat, začni jej tvořit."

  (z knihy Transformační průvodce mysli od Daggy)